HRAD STRAKONICE : STŘÍPKY Z HISTORIE

Území kolem řeky Otavy bylo osídleno dávno před vznikem kamenných hradů i tribunových kostelů. První Slované přišli do tohoto kraje asi v průběhu 8. století.

Na úsvitu dějin

Jak vypadal středověký strakonický hrad se můžeme jen domnívat, ale určitě víme, že se o něm zmiňuje listina Václava I. v roce 1235 poprvé a nezpochybnitelně. Jeden ze svědků Bavor zde v té době již musel mít opevněné sídlo, protože doplnil jméno přídomkem ze Strakonic. Podobu hradu v polovině 13. století přibližuje další dochovaná listina z roku 1243, v níž Bavor ze Strakonic daruje rytířům řádu sv. Jana Jeruzalémského kostel a dům s výjimkou domu knížecího. Uvedené datum, rok 1243, je oficiálním rokem příchodu řádu do hradu. Od té doby jsou historie řádu a strakonického hradu spojeny na dlouhá staletí. Rytíři sv. Jana, johanité, nezvolili hrad za své sídlo náhodou. Jejich povinností byla kromě vojenské i péče o pocestné, hlavně o poutníky do Svaté země. Na břehu řeky Otavy, jejíž vodu potřebovali, založili řádový špitál a pod ochranou mohutného hradu pečovali o poutníky, putující po dálkových cestách. Jedna spojovala Prahu s bavorským Podunajím a druhá Plzeň s Českými Budějovicemi a Horními Rakousy.

Bavor I. - nejvyšší královský komorník
Obrovský vzestup pánů ze Strakonic, rodu Bavorů se zavinutou střelou ve svém erbu, nastává již na přelomu 12. a 13. století a trvá více než sto let. V jeho počátcích nalezneme olomouckého biskupa Bavora a stejnojmenného komorníka doloženého v tomto úřadě v letech 1208-1224. Prvním prokazatelným Bavorem sídlícím ve Strakonicích byl Bavor I., s největší pravděpodobností syn olomouckého komorníka a jeho manželky Bolemily.

Do paměti Strakonic vstoupil Bavor I. jako velmož, který daroval v již zmíněném v roce 1243 polovinu svého hradu i značnou část okolních pozemků řádu johanitů. Podle pověsti byl Bavor I. v roce 1190 ve Svaté zemi a učinil slib, že po návratu domů vystaví nový křížovnický konvent. Historický dokument máme až z roku 1225. Dochovala se listinná zpráva – konfirmace, v níž potvrzuje český král Přemysl Otakar I. (1192-93, 1197-1230) darování Bolemily, manželky Bavora, některé vsi řádu johanitů. Druhým důležitým letopočtem je již zmíněný rok 1243, kdy Bavor I. daroval konventu johanitů kostel a dům ve Strakonicích a vsi Lom, Ptákovice, Miloňovice, Radošovice, Sousedovice a Krty. V následujících letech začal řád svůj majetek rozšiřovat přikupováním dalších okolních vsí. Díky jeho působení měly Strakonice počátkem 14. století nejen špitál, ale i školu.
Bavor I. byl velmi mocným šlechticem, úzce spojeným s panovnickým rodem Přemyslovců. Ještě za krále Václava I., do roku 1251, zastával funkci královského číšníka. Do roku 1251 zastával funkci královského číšníka ještě za krále Václava I.

Byl velmi mocným šlechticem, úzce spojeným s panovnickým rodem Přemyslovců. Přízeň mu prokazoval zejména Přemysl Otakar II., v jehož blízkosti se Bavor I. pohyboval od poloviny 13. století, tedy ještě v době, kdy mladý a ambiciózní Přemysl na svůj královský post teprve čekal. 

O Bavorově významu svědčí i fakt, že je jako svědek uváděn v prvních třech listinách novopečeného krále Přemysla Otakara II. v listopadu 1253. Na všech listinách je uváděn mezi prvními vedle Vítka z Hradce a zvíkovského kastelána Konráda.

Významnou odměnou za věrnost bylo získání titulu summus camerarius (nejvyšší komorník) 9. července 1254, čímž se Bavor I. dostal na přední místo společenského žebříčku. Tento úřad si podržel až do své smrti v roce 1260. Nejvyšší komorník byl jedním z nejvyšších úředníků na královském dvoře se soudními pravomocemi v prostředí zemského soudu.
Po celou dobu vlády Přemysla Otakara II. byl Bavor I. a později i jeho syn, a to i v kritických letech 1265 a 1276-78, věrně na straně svého krále. Bavor I. se zúčastnil i bitvy proti Uhrům u Kressenbrunnu v roce 1260, kde došlo k největšímu vojenskému úspěchu Přemysla. Krátce poté na podzim téhož roku Bavor I. umírá.

Bavor II. – řečený Veliký, mocenský vzestup rodu
Jeho nástupcem a dědicem se stal jeho syn Bavor II., někdy označován přídomkem Veliký. Za jeho poměrně krátkého života také skutečně došlo k výraznému mocenskému vzestupu strakonického rodu Bavorů, který vyvrcholil v postavě Bavora III. Bavor II. si vzal za manželku levobočnou dceru krála Přemysla Otakara II. Anežku, takže jejich dětem, švagrům krále Václava II., kolovala v žilách částečně přemyslovská krev.

K levobočným potomkům krále Přemysla se váže zajímavá historická skutečnost. V roce 1252 se mladičký král oženil s mnohem starší dědičkou rakouských zemí Markétou z Babenberků. Šlo o zcela účelový sňatek. Stárnoucí Markéta však nebyla schopna ani po několika letech porodit Přemyslovi potomka. Podle kronikáře prý ale vinila z neplodnosti svého manžela. Přemysl proto vybídl svou ženu, aby mu sama vybrala jednu z žen svého fraucimoru, a on jí do roka dokáže, kdo je neplodný. Markéta vybrala Anežku z Kuenringu. Z tohoto vztahu se narodil syn Mikuláš a dcery Anežka (budoucí manželka Bavora II.) a Eliška, všechny nechal král legitimizovat.

S královským dvorem se mladý Bavor II. seznámil pravděpodobně již v dobách svého mládí. Předpokládá se, že sem byl dán na vychování a zvláštní péče se mu dostávalo od samotného krále. Mladého Bavora zastihneme poprvé na veřejnosti při slavnostním založení nového cisterciáckého opatství Zlatá Koruna v roce 1263.

Počínaje rokem 1267 začal být Bavor II. ze Strakonic na královských listinách uváděn několikrát do roka. Není historiky vyloučena ani jeho účast na Přemyslově křížové výpravě do Litvy uskutečněné v roce 1267-68.

Po roce 1270 začal Bavor zvelebovat své strakonické sídlo. Pustil se do úprav hradu. Dal přestavět starý hradní palác na jižní straně areálu, který byl zvýšen a prodloužen, čímž došlo ke spojení s johanitskou částí hradu. Jihozápadní nároží ozdobila čtyřhranná obytná věž, nové hradební opevnění s věží Rumpál.

Po celou dobu existence Bavorů ze Strakonic byla striktně oddělena světská a johanitská část strakonického hradu.

Za panování Bavora II. pokračoval také rozvoj Horažďovic.

V roce 1277 následovala další odměna za věrné služby panovníkovi. Bavor II. byl jmenován královským maršálkem, jehož povinností byla hmotná péče o panovníkův dvůr. Díky hodnosti maršálka bojoval Bavor II. i v Přemyslově poslední bitvě v roce 1278 na Moravském poli.

Desetiletí po smrti Přemysla Otakara II. patřilo v zemi k nejhorším. Přemyslovi nepřátelská šlechta začala rabovat zeměpanský majetek, do Čech směřovala vojska sousedů – braniborských markrabat, Oty IV. a Oty V., Piastovce Jindřicha IV. a z Moravy Rudolfa I. V této době vstupuje na scénu Bavor III., syn Bavora II. Bavorové patrně celkem bez nesnází přečkali dobu Otova správcování Čech a nijak se nezapojili ani do půtek šlechtických zájmových skupin, trvajících do roku 1284.

Bavor III. a jeho kapitulace před mrtvým králem
Počátek vstupu Bavora III. na politickou scénu je provázen i rozsáhlou stavební činností na strakonickém hradě, především v johanitské části. Bavor III. nechal např. zaklenout ambity a ukončil výstavbu kostela. Mnohem rozsáhlejší stavební ruch však panoval v Horažďovicích, na které byla po polovině 13. století přenesena správní funkce z nedaleké Práchně. Na počátku roku 1289 se Bavor III. stal purkrabím na důležitém královském hradě Zvíkově. Jako významný velmož zajížděl pravidelně do Prahy na zasedání zemského soudu, kde se projednávaly a soudily majetkové a trestní záležitosti šlechty, zapsané do zemských desek.

Zvrat v životě Bavora III. nastal zvolením Rudolfa I. Habsburského českým králem. Bavor III. a ještě několik dalších šlechticů se postavili do opozice a volby nového českého krále se nezúčastnili. Rudolfova odplata nenechala na sebe dlouho čekat. V létě 1307 vyrazil s vojskem na tažení proti západočeské šlechtě. Bavor III. se však nehodlal nechat pokořit a se zbraní v ruce se opevnil se svou posádkou v nedalekých Horažďovicích. Obléhání však netrvalo dlouho. Počátkem července byla již situace Bavora neudržitelná a on se rozhodl před králem kapitulovat. V tomto okamžiku však do hry vstoupil jiný faktor, a tím byl špatný zdravotní stav krále. Dne 3. července 1307 v polním ležení zemřel. To, co následovalo, představuje v našich dějinách ojedinělý úskok. Smrtí krále de facto Bavorův odpor skončil a vojska se mohla v klidu vrátit domů, kdyby ovšem jeden z příznivců zemřelého krále nebyl Jindřich I. z Rožmberka, kterému král za jeho podporu slíbil Zvíkov. Zřejmě on byl iniciátorem následujícího divadla. Bavor III., který o smrti krále nic neděl, byl připraven se vzdát a vrátit zvíkovské purkrabství. A tak ještě onoho 3. července byla mrtvola krále naaranžována, jako by se nic nestalo, a připravena k audienci. Nic netušící Bavor III. se ve ztemnělém stanu pokořil před mrtvým králem a vzdal se Zvíkova. Toho se vzápětí ujal Jindřich z Rožmberka. Rožmberkův úskok zaznamenali nejen naši kronikáři, ale dostal se i na výtvarná plátna.

Tento čin na dlouhá léta zmrazil do té doby stabilizované vztahy mezi oběma rody navzdory tomu, že Bavorova manželka byla Jindřichovou dcerou.

Po horažďovických událostech se Bavor III. stáhl do ústraní. Teprve s nástupem nového krále Jana Lucemburského se znovu objevuje na scéně. Dne 25. listopadu 1315 dostává darem horu Prácheň s povolením k výstavbě nového hradu. S realizací začal okamžitě a velkoryse.

Bavor III. byl posledním příslušníkem rodu, který se významně angažoval ve veřejném životě a pro své aktivity proti Rudolfu Habsburskému se dostal i do povědomí historické veřejnosti, kam se díky sňatku dostal pouze jeho otec. O ostatních členech rodu to již neplatí.

V roce 1315 je Bavor III. poprvé uveden s predikátem z Bavorova. V tomto malém městečku si vybudoval skromné sídlo, kde žil až do své smrti.

Dělení bavorovského majetku, Strakonice v rukou bratra Viléma
V letech 1312-1315 došlo k rozdělení majetku mezi tři děti Bavora II. Nejstarší Bavor III. si ponechal Bavorov, Horažďovice a Prácheň. Prostřednímu bratrovi Vilémovi zůstaly Strakonice s okolím a nejmladší Mikuláš (otec pozdějšího Bavora IV.) získal Blatnou.

Svým přestěhováním ze Strakonic přestal mít Bavor III. jakékoliv vazby na johanity, a naopak začal prokazovat sympatie jinému řádu – cisterciákům sídlícím na Zlaté Koruně. Svou náklonnost projevil i štědrým hmotným darem. Motivací k tomuto činu nebyla jistě jen starost o spásu duše či upevnění dobrých sousedských vztahů, ale i určitá zlomyslnost podpořit před zraky Rožmberků klášter, který jim byl trnem v oku. Za to si Bavor III. vymínil pohřeb v klášteře, každodenní zádušní mši, další mše ve výroční den úmrtí a udržování věčného světla. Původní gotický náhrobek se zde bohužel nedochoval. Dnes je nad Bavorovým hrobem barokní epitaf.

Jeho manželka Markéta, která ho přežila o 40 let, je pochována v rodinné hrobce Rožmberků ve Vyšším Brodě. Manželství zůstalo bezdětné. Bavorov s rozsáhlým zázemím získali natrvalo do své državy nakonec Rožmberkové.

Bavor III. zemřel počátkem roku 1318 krátce po svém návratu z Vídně, kde se zúčastnil na straně nespokojené české šlechty uzavření smlouvy namířené proti panujícímu páru, Janu Lucemburskému a Elišce Přemyslovně. Toto Bavorovo veřejné vystoupení bylo poslední v dějinách rodu. Další pokračovatelé již žádné politické ambice neměli.

I v době panování následovníka Bavora III., Viléma ze Strakonic, byl hrad stále zřetelně rozdělen na dvě části – světskou a řádovou. Vilém obýval jihozápadní část s rozlehlým palácem s vlastní kaplí a věží v nároží, druhá věž Rumpál střežila vstup do hradu od západu. V nejvýchodnější části měl kuchyni, která navazovala na řádovou komendu.

Bavor IV. - řečený Bašek a zákupní právo pro Strakonice
Vilémovým nástupcem byl Bavor IV. z Blatné, řečený Bašek. Strakonickým dal o sobě vědět 8. prosince 1367 listinou, která bývá někdy považována za počátek města. To je však hrubý omyl. Náznaky rodícího se městského organismu spatřujeme již od počátku 14. století, z roku 1352 se např. dochoval otisk městské pečeti.

Listina z roku 1367 uděluje Strakonickým purkrechtní neboli zákupní právo. To znamená, že pán města svým poddaným prodal a pronajal celých 23 lánů (celá rozloha města se vším příslušenstvím), a to za přesně určených podmínek. Purkrechtní právo zaručovalo poddaným mnohem kvalitnější držbu pozemků. Ti mohli svůj majetek odkazovat svým potomkům a vůbec s ním svobodně nakládat, samozřejmě za předpokladu splnění pevně stanovených dávek. Bavor IV. zemřel někdy mezi léty 1380-82.

Neslavný konec slavného rodu
Počátkem osmdesátých let 14. století se počet členů rodu Bavorů ze Strakonic omezil pouze na dva nezletilé chlapce, Břeňka a Jana. Jejich poručníkem a prozatímním správcem majetku se stal Zdeněk z Rožmitálu. V roce 1394 převzal rodinné statky Břeněk ze Strakonic. Následující léta se nesou ve znamení neustálého postupného rozprodávání bavorovského majetku.

Konec 14. století se nesl ve znamení odboje české šlechty proti králi Václavu IV., na stranu odbojných pánů se přidali i strakonický pán Břeněk a jeho strýc Zdeněk z Rožmitálu. V první fázi odboje se však nijak neangažovali, jejich jména nalezneme až v roce 1396. Situace začala být dramatická až v roce 1399, kdy královské vojsko vyrazilo obléhat Horažďovice, které byly v držení Břeňka ze Strakonic. Válka byla krátká a skončila po několika týdnech smírem. Hmotné starosti vedly nakonec pána ze Strakonic k úplnému prodeji panství v roce 1402 nejprve drobnému šlechtici Vykéři z Jenišovic, který je v zápětí prodává řádu johanitů.

O Janovi, který také užíval predikátu ze Strakonic, máme jen sporé informace. Odešel ze Strakonic a žil převážně na Moravě. Jeho stopy v roce 1400 končí.


Ve znamení osmihrotého kříže
V roce 1402 se stali johanité majiteli celého strakonického panství včetně města. Velmi dobře si uvědomovali, že základem rozvoje jejich panství je ekonomická základna, která spočívá ve vzkvétajícím městě, a tak začali podporovat jeho obyvatele různými privilegii.

Prvním církevním pánem na strakonickém hradě byl velkopřevor Jindřich z Hradce, když v roce 1402 zakoupil od Bavorů druhou polovinu hradního areálu. Brzy potom se na dlouhá desetiletí stal hrad pro johanity velmi významným.

Řád sv. Jana Jeruzalémského neboli johanité - nejvýznamnější představitelé řádu, kteří ovlivnili chod hradu a města

Jindřich z Hradce (1401-1420)
V období husitských válek, kdy husité vyplenili hlavní sídlo johanitů v Praze, se Strakonice staly hlavním sídlem velkopřevorství pro země Koruny české. Když v roce 1420 přesídlili do Strakonic, vzali s sebou také řádový archiv a insignie. Jindřich měl ke Strakonicím velmi dobrý vztah. V roce 1404 potvrdil městu jeho privilegia udělená předchozími majiteli.

Nalezneme o něm i zprávu v papežském archivu (listina je z roku 1412). Dne 25. 3. 1420 se zúčastnil jako velitel první velké vítězné bitvy husitů svedené nedaleko Strakonic u vesnice Sudoměř. Stál však na opačné straně než husitské vojsko. Podle pověsti pozoroval Jindřich bitvu pod dubem, který zůstal uschlý na hrázi rybníka Markovce. V bitvě byl raněný snad šipkou nebo kamenem z praku do palce u nohy. Zranění bylo tak vážné, že na ně ještě téhož roku zemřel.

Václav z Michalovic (1434-1451)
Tento český šlechtic z rodu Markvarticů miloval dobré jídlo a pití. Trpěl dnou, na kterou si často stěžoval ve své korespondenci se svými blízkými přáteli z rodu Rožmberků. Oblíbil si také kohoutí zápasy. V roce 1435 potvrdil městu jeho svobody a za účast v bojích na katolické straně byl jmenován hejtmanem Prácheňského kraje. Téměř celé období působení ve funkci velkopřevora vedl drobné půtky s husitskými stoupenci.

Podobně jako jeho předchůdce se zúčastnil další významné bitvy proti husitům v českých dějinách – bitvy u Lipan v roce 1434.

Byl významným a oddaným přívržencem krále Albrechta. Proto byl také vybrán jako vůdce poselstva, které vyjednávalo propuštění syna zemřelého krále Albrechta, nezletilého Ladislava Pohrobka. Dne 8. února 1449 se na strakonickém hradě sešli významní představitelé katolické šlechty jižních a západních Čech, aby vytvořili tzv. Strakonickou jednotu, bojové seskupení namířené proti Jiřímu z Poděbrad (1458-1471). Hlavním iniciátorem byl spolu s Oldřichem z Rožmberka právě Václav z Michalovic. Vlastnímu ustavení předcházelo několikaleté vyjednávání s možnými spojenci.

Žoldnéři Strakonické jednoty však v roce 1450 u Rokycan utrpěli porážku. Obě znesvářené strany se nakonec setkaly v Pelhřimově a Václav z Michalovic se snažil sjednat smír. Byl však již velmi nemocen a umírá 25. srpna 1451 na strakonickém hradě, aniž se výsledných jednání mohl zúčastnit.

Pověst vypráví, že zemřel v malém rytířském sále u tepla kachlových kamen, která se zde zachovala dodnes.

Jošt z Rožmberka (1451-1467)
Probošt pražského svatovítského kostela a vratislavský biskup.

Dochované zprávy hovoří o člověku tvrdém a cílevědomém, který neuměl německy a mluvil jen česky a latinsky. Většinu svého života trávil mimo své sídelní město Strakonice. Za jeho úřadování vznikl ve městě nový špitál za kostelem sv. Markéty v chalupě zvané později čápovna (zbořena byla v roce 1970 při asanaci historického městského jádra). V červnu 1452 stihl město ničivý požár a jeho velká část lehla popelem.

V úmluvách proti Jiřímu z Poděbrad vynikal svou smířlivosti. Přesto se však u něj scházelo katolické panstvo a vymýšlelo proti němu odboj. Tomuto spolku se v dějinách říká Zelenohorská jednota. Byla pokračováním neslavně končící Strakonické jednoty Václava z Michalovic. Smlouva o vzniku nové jednoty byla potvrzena 28. 11. 1465. Jošt z Rožmberka zemřel v roce 1467 v Nise a je pochován ve Vratislavi.

Jan ze Švamberka (1457-1460, 1472-1498)
Po smrti Jošta z Rožmberka je na místě velkopřevora řádu uváděn Zdeněk z Valdštejna a zároveň s ním Jan ze Švamberka. Zřejmě to bylo způsobeno církevní klatbou, která byla na Švamberka uvalena kolem roku 1470 pro jeho smířlivost vůči kacířskému králi Jiřímu z Poděbrad (se strýcem se zúčastnil volby Jiřího z Poděbrad českým králem). Přestože se velmi snažil o narovnání vztahů mezi katolickou jednotou šlechty a králem, docházelo na panství stále k drobným půtkám a válkám. V roce 1472 skončilo dvojvládí na strakonickém velkopřevorském stolci. Jediným velkopřevorem se stal Jan ze Švamberka.

Jeho snahy byly na Strakonicku zaměřeny především na hospodářský rozvoj panství. V roce 1482 dal podnět k ustavení prvního řemeslnického cechu ve městě. Jednalo se o cech krejčovský. V tomto roce byl založen i cech soukeníků, kráječů, postřihačů, který položil základ pozdější dlouholeté tradici textilní výroby ve Strakonicích.

Za jeho působení také Strakonice obdržely výnosné právo solní a měšťané si směli zakládat nové rybníky.

Nezapomněl ani na řádový hradní kostel sv. Prokopa. V roce 1496 se nad městem rozezněl nový velký zvon pojmenovaný po Švamberkovi - Jan. Vytvořil ho zvonařský mistr Jakub Strakonický a vážil 180 centů.

Ještě za jeho života v roce 1508 vypukl ve městě opět velký požár, který zničil řadu domů na Velkém i Malém městě.

Jan ze Švamberka zemřel v roce 1510 na strakonickém hradě a byl pochován pod podlahou řádového hradního kostela sv. Prokopa.

Jan z Rožmberka (1511-1532)
Stejně jako  předchůdce, tak  i on podporoval rozvoj města a jeho vláda vtiskla nový ráz hradu a městu a stopy po jeho úpravách jsou zde patrné dodnes. Pustil se do rozsáhlé renesanční přestavby hradu. Nechal vybudovat arkýřovou věž zvanou  Jelenka, která sloužila ve své době jako hodovní síň po lovech na jeleny. Fragment nástěnné malby znázorňující pětilistou rožmberskou růži připomíná majitele dodnes. Kromě Jelenky se hrad pyšnil ještě dvěma věžemi. Dnešním Rumpálem a čtverhrannou věží v jihozápadní části. Z doby vlády Jana z Rožmberka pochází i dnešní městský znak.

Jan z Rožmberka byl prvním pánem města, který si přál, aby Strakonice také jako město vypadaly a nebyly stále jen srostlicí čtyř osad. Nechal proto vybudovat na severu městskou hradbu s vodním příkopem. Na východě se do města vcházelo Horažďovickou bránou a na západě Pražskou (při rekonstrukci Velkého náměstí v roce 2010 byly odkryty její základy).

Uprostřed severní hradební zdi byla malá dvířka – fortna a od ní vedla dlouhá ulice do středu města zvaná Na Stráži. Toto jméno si podržela dodnes. Hradba byla zpevněna několika baštami.

V roce 1512 potvrdil Strakonickým jejich stávající privilegia a udělil jim další. Nemuseli již platit za kata, tuto povinnost na sebe převzal generální převor. A mohli si každoročně volit rychtáře, kterého však v úřadu musel potvrdit převor. Jan z Rožmberka také vyslyšel prosbu Strakonických a rozhodl o změně odvolací procedury ze soudních rozsudků. Dosud muselo odvolání putovat do Horažďovic a odtud na Staré Město pražské. Nyní se Strakoničtí mohli odvolávat přímo do Prahy.

Zemřel v roce 1532 a je pohřben v rodinné hrobce Rožmberků ve Vyšším Brodě.

Jan z Vartenberka (1534-1542)
Hned na počátku jeho působení získal řád další jméno. V roce 1534 udělil totiž císař Karel V. johanitům v léno souostroví Malta a řád se začal nazývat maltézským. Hlavní představitel řádu – velkopřevor se usídlil v Praze na Malé Straně a záležitosti ve Strakonicích spravoval převor.

Václav Zajíc z Házmburka (1555-1578)
Nová vnitropolitická a hospodářská situace v 16. století přinesla do strakonického hradu stále se rozvíjející  pivovarský provoz, který postupně zabral celé severní hradní křídlo. První zmínka o strakonickém pivovaru je právě v závěti velkopřevora maltézského řádu Václava Zajíce z Házmburka z roku 1578. Tento rok je současně rokem velkopřevorova úmrtí. Inventář strakonického hradu a nemovitosti k němu náležející sepsala komise komorního soudu. Václav Zajíc povolil měšťanům ještě jedno právo, a to volný lov zvěře v okolních lesích.

Václav Zajíc byl nábožensky snášenlivý. Jeho zástupce na strakonickém hradě, převor Jakub Berounský, dovolil dokonce v hradním kostele sloužit utrakvistickou mši a podávat lidem podobojí.

Kryštof starší z Vartenberka (1578-1590)
Dobové spisy hovoří o člověku štědrém ke svým služebníkům a laskavém ke strakonickým měšťanům, který velmi často a rád se dlouho zdržoval na strakonickém hradu. Povolil ve Strakonicích existenci dalšího cechu. Cechovních artikulí se dočkali i koželuhové.

V době jeho působení ve Strakonicích postihly obyvatelstvo dvě morové epidemie. Na ochranu proti nim postavili Strakoničtí morový sloup, který byl základem pozdějšího mariánského sousoší. Stávalo původně na Velkém náměstí. Letopočet na původním sloupu byl 1586. Náboženská snášenlivost na maltánském panství umožnila, že si měšťané podobojí postavili i svůj vlastní kostel. Byl postaven na místě původního kostelíka, který byl součástí špitálu sv. Markéty, připomínaném na listině z roku 1318. Renesanční kostel byl postaven na místě původního kostelíka, který byl i se hřbitovem při špitálu sv. Markéty. Stavba byla dokončena v roce 1583 a vedl ji českobudějovický stavitel vlašského původu Vincenc Vogarelli. Také kostel sv. Václava v Lomu byl přestavěn, rozšířen a získal právo všech pohřbů (do té doby byly pohřby vypravovány i z ostatních strakonických kostelů, u kterých byly také hřbitovy).

Třicetiletá válka a Strakonice

Jindřich z Logau (1621-1626)
Rudolf z Paaru (1626)
Vilém Zdeněk Vratislav z Mitrowicz (1626-1637)
Rudolf Colloredo z Wallsee (1637-1657) 

Počátek 17. století již nebyl pro johanity ani pro město Strakonice nijak příznivý. I tady velmi nepříznivě zasáhla třicetiletá válka. Poprvé hrad i město zpustošilo švédské vojsko Arnošta z Mansfeldu roku 1619, podruhé drancovali v roce 1641. Snad k tomuto datu se váže vyprávění, že Švédy pustil do hradu mlynářský chasník, který jim ukázal malou branku proti Pětikolskému mlýnu. Této brance na III. nádvoří, vedoucí nás k řece Otavě, se stále říká švédská.

V roce 1626 vypukl ve městě prudký požár, který zachvátil velkou část města na straně směrem na Horažďovice. Shořela i radnice s městským archivem, více než sto domů a stodol. Válka spolu s požárem vykonaly své. Přestože Strakonice a jejich bezprostřední okolí trpěly o něco méně než ostatní části království, přece jen válka krajinu, obce i město silně poznamenala.

Se škodami na Strakonicku nás podrobněji seznamuje berní rula z roku 1654. Strakonický hrad byl zpustošený, stejně tak i hradní kostel. Prácheňský kraj byl z velké části liduprázdný. Obce i města ztratily mnoho obyvatel.

Velkopřevor Rudolf Colloredo z Wallsee vydal na základě úpadku po třicetileté válce 5. 12. 1645 list, v němž osvobodil město od válečných daní a povolil výstav piva měšťanům pro okolní vsi.

Právě v této době, v roce 1649, byl založen měšťanský právovárečný pivovar.

V roce 1650 zažilo město i hrad velikou slavnost. Obraz Madony s vypíchanýma očima, který nesl v bělohorské bitvě 8. listopadu 1620 mnich Dominik á Jezu Maria v čele útočících císařských vojsk, byl odvezen do Říma a tam pro něj postavili kostel. Tak vznikl kult Panny Marie Vítězné (podrobněji v odkazu na kostel sv. Prokopa). Jedna z kopií obrazu (prý nejzdařilejší) byla v tomto roce umístěna do hradního kostela, kde je umístěna dodnes.

Po třicetileté válce začalo období postupného narůstání napětí mezi vlastníky hradu a představiteli města. Najdeme o tom mnohá svědectví v archivních listinách. Hrad upadá, velkopřevorové ztrácejí o Strakonice zájem a v roce 1694 přesouvají své hlavní sídlo zpět do Prahy. Nadále zde nesídlil ani převor.

Ferdinand Leopold Dubský z Třebomyslic (1714-1721)
Za jeho působení ve funkci velkopřevora došlo na strakonickém hradě k poslední velké stavební přestavbě. Jelikož hradní místnosti již nebyly vhodné k bydlení, dal vystavět na soutoku Otavy a Volyňky nový palác. Velkopřevora připomíná erb na zámku a letopočet stavby 1715. Ani tato stavba však johanitům nesloužila k trvalému pobytu. Začal také s opravami hradního kostela v barokním stylu. I on potvrdil po nástupu do úřadu Strakonickým jejich předchozí privilegia. Povolil založení nového cechu punčochářského, a to na žádost dvou mistrů: Ondřeje Tocksteina a Jana Pamprleho, v roce 1716. Z roku 1718 je také dochován popis špitálu právně náležejícího k velkopřevorství.

Václav Jáchym Čejka z Olbramovic (1744-1754)
V 18. století se velkopřevorové snažili město industrializovat. Když velkopřevor Václav Jáchym Čejka zjistil, že zdejší punčocháři vyrábějí velmi kvalitní zboží, povolal do Strakonic barvíře ze Švýcar, aby je naučili barvit punčochy trvalou červenou barvou. Tím se jejich zboží zhodnotilo a bylo velmi vyhledávané.

Jáchym Čejka přistoupil také k novým opravám zámku a jeho okolí. Nedávno postavenou novou rezidenci dal nově vybavit a její sálek vyzdobit malbami. V hradním příkopu vysázel park a západně od zámku dal zřídit bažantnici. Jemu vděčilo město za lávku proti zámecké bráně přes řeku Volyňku.

V období jeho vlády byl také postaven pod vrchem Srpská poutní kostel. O jeho založení se vypráví několik legend. Jisté však je, že v roce 1718 se rozvodnila řeka Otava natolik, že  voda strhla a odnesla dřevěné sousoší Kalvárie ze starého mostu vedoucího přes řeku. Jeho součást, socha Panny Marie Bolestné, byla později nalezena na břehu řeky jistým bezděkovským občanem, který ji postavil na svém poli pod vrchem Srpská. Od té doby sem začali přicházet lidé, hledat pomoc a zázračné uzdravení. Pro obětované dary sem dala vrchnost roku 1748 zřídit i plechovou pokladnu. Z těchto peněz a za přispění a podpory majitele panství Václava Jáchyma Čejky byla vystavěna velká kamenná kaple, dokončena v roce 1749. O rok později byla vysvěcena.

Michael Ferdinand z Althanu (1769-1789)
V letech 1771-72 vznikl základ osady Podsrp. Byl zde postaven barokní poutní kostel (1770-74) obklopený trojkřídlým ambitem, zasvěcený byl Panně Marii Sedmibolestné. Náklady na stavbu nesl sám hrabě Althan. Dekret k založení fary vydal 7. 1. 1772. V témže roce dosáhla ve městě vrcholu morová epidemie, která si vyžádala 424 oběti na lidských životech, což představovalo téměř čtvrtinu z tehdejšího počtu obyvatel.

V roce 1789 zřizuje řád svůj špitál sv. Jana Křtitele také v ulici Bezděkov.

Přestavěn a rozšířen byl i kostel sv. Václava v Lomu.  

V roce 1784 bylo ukončeno na strakonickém hradě rozdávání medové kaše chudým, protože tato charitativní akce již neodpovídala požadavkům doby. Náhradou složil řád 213 zlatých do chudinské kasy a z úroků měli být podarováni nemajetní. Také sám velkopřevor hrabě z Althanu založil chudinskou nadaci, a to ve výši 8000 zlatých.

Josef Maria Colloredo Wallsee (1791-1810)
Za jeho působení byl stav hradu již natolik nebezpečný, že bylo třeba po roce 1800 zbořit čtyřhrannou věž v jeho jihozápadní části, a to až do spodní části a pokrýt ji střechou společnou se sousedním palácem.

V roce 1792 velkopřevor dal městu kapitál na zřízení hlavní školy, která měla i tzv. preparandu, čili jakousi přípravku pro budoucí učitele.

Nechal také provést inspekci johanitského panství a zpracovat poměrně bohatý johanitský archiv. Archivní materiály také hovoří o významné návštěvě, která pobývala na strakonickém hradě. V roce 1800 zavítal do Strakonic sám císař František I.

Othenius Lichnowski z Werdenberka (1874-1887)
Na počátku 70. let změnilo zásadně vzhled prostranství před  hradem zvané Dubovec. Továrník Stein si dal hned vedle zámku postavit honosný palác o dvou patrech, který zde stojí i dnes. Aby zabránil pohledu židovského továrníka do své rezidence nechal velkopřevor Othenio Lichnowski r. 1871 vybudovat vysokou slepou zeď, zakončenou válcovitou věží, které lidé začali říkat trucbašta. Při budování silnice na Pracejovice v letech 1935-37 byly zeď i věž zbourány. Z doby působení tohoto velkopřevora existuje také v bývalém hradním příkopu park.

V 19. století se také maltézský řád zavazuje k poskytování sanitní pomoci na bitevních polích tehdejších válek. Zakládá vojenské lazarety a zřizuje řádové sanitní vlaky.
Vznik ČSR uspíšil zánik 700 let trvajícího panství johanitů na Strakonicku. V důsledku záborového zákona z roku 1919 a první pozemkové reformy musel řád v roce 1925 odprodat velkostatek Strakonice s třemi dvory, mlýnem, cihelnou a pivovarem.

Novodobá historie

V průběhu druhé světové války byly Českému velkopřevorství odejmuty objekty v areálu hradu Strakonice, jednalo se o kostel svatého Prokopa a budovu děkanství. V období po válce nedošlo k nápravě této křivdy.

České velkopřevorství začalo po roce 1990 jednat s Biskupstvím českobudějovickým o možnosti získat uvedené nemovitosti zpět. V roce 2008 byla se souhlasem českobudějovického biskupa msgre. Jiřího Paďoura uzavřena darovací smlouva ve prospěch Suverénního řádu maltézských rytířů – Českého velkopřevorství. České velkopřevorství se tak opět stalo po několika desítkách let vlastníkem svých historických majetků.

V současné době je areál hradu ve vlastnictví tří subjektů. Největší část (více než jednu polovinu) včetně  hradních nádvoří vlastní město Strakonice a menší (cca jednu čtvrtinu) Jihočeský kraj. Církevní objekty jsou v majetku Římskokatolické farnosti Strakonice a zámecký špýchar je ve vlastnictví privátní osoby.

Archeologický výzkum v roce 2006 

Konec roku 2005 a především rok 2006 byl v novodobé historii hradu jeden z nejvýznamnějších – začala rozsáhlá rekonstrukce, na kterou čekal několik desítek let.

Skrývky doprovázel archeologický výzkum. Přestože archeologické výzkumy již v areálu v minulosti probíhaly, velká část nádvoří zůstala zatím nepovšimnuta. Výzkum zajišťovalo Muzeum středního Pootaví v čele s archeologem PhDr. Janem Michálkem. Využita byla tzv. šachovnicová metoda, tj nádvoří bylo rozděleno na čtverce 4 x 4 m a v nich se postupně ručním výkopem prováděla sondáž až na skalní podloží (hloubka 0,2-2 m).

Archeologický průzkum s sebou přinesl nečekané objevy. Byly odkryty kamenné základy středověkého objektu, a to v hloubce necelého půl metru pod povrchem. Nález byl datován do 14.-15. století. Výzkum probíhal od Rumpálu směrem ke kapitulní síni. Prozkoumané čtverce byly okamžitě předávány firmě Strabag, aby nedocházelo ke zbytečné ztrátě času a ohrožení termínu dokončení stavby.

Výzkum na II. nádvoří byl definitivně uzavřen 16. června 2006 v jižní části nádvoří.

Pokládka nové valounové dlažby začala 3. 7. směrem od Rumpálu ke kapitulní síni.

Při archeologickém výzkumu v jihovýchodní části II. hradního nádvoří (poblíž vstupu do muzea) byla také ve skále objevena vytesaná okrouhlá studna o průměru cca 2,5 m. Dle provedeného zkušebního vrtu je její hloubka cca 12,5 m a hladina spodní vody 4,5 m od úrovně nádvoří.

Při výměně kanalizace a vodovodních přípojek na I. nádvoří se firma pohybovala ve východní části kostrového pohřebiště z 12. století, v průběhu prací bylo dle předchozích předpokladů, částečně odkryto. Archeology bylo zdokumentováno a bronzové předměty uloženy do sbírek muzea.

Rekonstrukce části hradu, ve které sídlí Muzeum středního Pootaví Strakonice (2018-2022)