Historie
Území kolem řeky Otavy bylo osídleno dávno před vznikem kamenných hradů i tribunových kostelů. První Slované přišli do tohoto kraje asi v průběhu 8. století.
Na úsvitu dějin
Jak vypadal středověký strakonický hrad se můžeme jen domnívat, ale určitě víme, že se o něm zmiňuje listina Václava I. v roce 1235. Jeden ze svědků Bavor zde v té době již musel mít opevněné sídlo, protože doplnil jméno přídomkem ze Strakonic. Podobu hradu v polovině 13. století přibližuje další dochovaná listina z roku 1243, v níž Bavor ze Strakonic daruje rytířům řádu sv. Jana Jeruzalémského kostel a dům s výjimkou domu knížecího. Uvedené datum, rok 1243, je oficiálním rokem příchodu řádu do hradu. Od té doby jsou historie řádu a strakonického hradu spojeny na dlouhá staletí. Řád sv. Jana Jeruzalémského (později řád johanitů, po roce 1530 řád maltézských rytířů) vznikl ze špitálního bratrstva. Vedle špitální a náboženské činnosti se řád soustředil na ochranu poutníků cestujících do Svaté země, na ochranu svatých míst v Jeruzalémě a ochranu hranic křesťanského světa proti muslimům. Poloha Strakonic byla ideální. Na břehu řeky Otavy, jejíž vodu poutníci potřebovali, založili řádový špitál a pod ochranou mohutného hradu pečovali o poutníky, putující po dálkových cestách. Jedna spojovala Prahu s bavorským Podunajím a druhá Plzeň s Českými Budějovicemi a Horními Rakousy.
Foto: Listina s pečetí krále Václava I., skrze kterou potvrzuje Václav I. donaci Bavora johanitům (1243), archiv MSP
Šlechtický rod Bavorů – zakladatel hradu
První příslušníci rodu Bavorů, kteří jsou doloženy v písemných pramenech na našem území, zastávali již na konci 12. století důležité úřady na Moravě. Jméno Bavor se objevuje v letech 1199-1201 v úřadu olomouckého biskupa a v letech 1208-1224 ve funkci zemského komorníka. Rodové znamení střelu získal podle pověsti jeden z Bavorů za účast v boji o Akkon (1190) v době třetí křížové výpravy. Ve Svaté zemi přišel do styku s řádem sv. Jana Jaruzalémského a učinil slib, že po návratu domů vystaví nový křižovnický konvent. Do jižních Čech se Bavorové dostali zřejmě prostřednictvím sňatku pana Bavora a paní Bolemily, která v roce 1225 vydala listinu na ochranu svého daru johanitům. Jednalo se o statky v okolí Radomyšle (ves Chlum s celým lesem, ves Lazec, Lštění, Loukov, Březinu).
Foto: Rodokmen rodu Bavorů v expozici muzea, archiv MSP
Bavor I. – nejvyšší zemský komorník
První Bavor s přídomkem ze Strakonic se objevuje poprvé mezi svědky na listině Václava I. v roce 1235. Jedná se zřejmě o syna Bavora, olomouckého zemského komorníka, a jeho ženy Bolemily. V roce 1243 nechal Bavor I. ze Strakonic králem potvrdit listinu, ve které daroval řádu johanitů část hradu s kostelem sv. Vojtěcha (dnes sv. Prokopa) a ves Lom, Ptakovice, Miloňovice, Radošovice, Sousedovice, Libětice, Mutěnice a Krty se vším příslušenstvím. K daru se připojila i jeho manželka, která řádu věnovala ves Makarov, Kozlov a Mnichov. Bavor I. byl velmi mocným šlechticem, který se pohyboval v blízkosti panovnického dvora krále Václava I. a později i Přemysla Otakara II. Za Václava I. zastával do roku 1251 funkci královského číšníka. V roce 1251 se objevuje ve funkci zvíkovského kastelána. Nejvyššího mocenského vrcholu dosáhl v roce 1254, kdy byl jmenován do úřadu nejvyššího zemského komorníka. Tento úřad si podržel až do své smrti v roce 1260. Nejvyšší komorník byl jedním z nejvyšších úředníků na královském dvoře se soudními pravomocemi v prostředí zemského soudu. Po celou dobu vlády Přemysla Otakara II. byl Bavor I. a později i jeho syn věrně na straně svého krále. Bavor I. se zúčastnil i bitvy proti Uhrům u Kessenbrunnu v roce 1260, kde došlo k největšímu vojenskému úspěchu Přemysla. Krátce poté na podzim téhož roku Bavor I. umírá.
Foto: Podobizna Bavora I., archiv MSP
Bavor II. – řečený Veliký, mocenský vzestup rodu
Jeho nástupcem a dědicem se stal jeho syn Bavor II., někdy označován přídomkem Veliký. Za jeho poměrně krátkého života také skutečně došlo k výraznému mocenskému vzestupu strakonického rodu Bavorů, který vyvrcholil v postavě Bavora III. Bavor II. si vzal za manželku levobočnou dceru krále Přemysla Otakara II. Anežku, takže jejich dětem, švagrům krále Václava II., kolovala v žilách částečně přemyslovská krev. K levobočným potomkům krále Přemysla se váže zajímavá historická skutečnost. V roce 1252 se mladičký král oženil s mnohem starší dědičkou rakouských zemí Markétou z Babenberků. Šlo o zcela účelový sňatek. Stárnoucí Markéta však nebyla schopna ani po několika letech porodit Přemyslovi potomka. Podle kronikáře prý ale vinila z neplodnosti svého manžela. Přemysl proto vybídl svou ženu, aby mu sama vybrala jednu z žen svého fraucimoru, a on jí do roka dokáže, kdo je neplodný. Markéta vybrala Anežku z Kuenringu. Z tohoto vztahu se narodil syn Mikuláš a dcery Anežka (budoucí manželka Bavora II.) a Eliška, všechny nechal král legitimizovat. S královským dvorem se mladý Bavor II. seznámil pravděpodobně již v dobách svého mládí. Předpokládá se, že sem byl dán na vychování a zvláštní péče se mu dostávalo od samotného krále. Mladého Bavora zastihneme poprvé na veřejnosti při slavnostním založení nového cisterciáckého opatství Zlatá Koruna v roce 1263. Počínaje rokem 1267 začal být Bavor II. ze Strakonic na královských listinách uváděn častěji. Není historiky vyloučena ani jeho účast na Přemyslově křížové výpravě do Litvy uskutečněné v roce 1267-68.
Foto: Kaple Bavora II. v jižním hradním paláci, archiv MSP
Po roce 1270 začal Bavor zvelebovat své strakonické sídlo. Pustil se do úprav hradu. Dal přestavět starý hradní palác na jižní straně areálu, který byl zvýšen a prodloužen, čímž došlo ke spojení s johanitskou částí hradu. Jihozápadní nároží ozdobila čtyřhranná obytná věž. Na západní a severní straně vznikla nová kamenná hradba, postavená zřejmě v místech staršího opevnění. Západní hradební zeď byla zpevněna mohutnou okrouhlou věží, která získala název Rumpál. Po celou dobu existence Bavorů ze Strakonic byla striktně oddělena světská a johanitská část strakonického hradu. Za panování Bavora II. pokračoval také rozvoj Horažďovic. V roce 1277 následovala další odměna za věrné služby panovníkovi. Bavor II. byl jmenován královským maršálkem, jehož povinností byla hmotná péče o panovníkův dvůr. Díky hodnosti maršálka bojoval Bavor II. i v Přemyslově poslední bitvě v roce 1278 na Moravském poli. Desetiletí po smrti Přemysla Otakara II. patřilo v zemi k nejhorším. Přemyslovi nepřátelská šlechta začala rabovat zeměpanský majetek, do Čech směřovala vojska sousedů – braniborských markrabat, Oty IV. a Oty V., Piastovce Jindřicha IV. a z Moravy Rudolfa I. V této době vstupuje na scénu Bavor III., syn Bavora II. Bavorové patrně celkem bez nesnází přečkali dobu Otova správcování Čech a nijak se nezapojili ani do půtek šlechtických zájmových skupin, trvajících do roku 1284.
Foto: Veduta od Jana Willenberga, archiv MSP
Bavor III. a jeho kapitulace před mrtvým králem
Počátek vstupu Bavora III. na politickou scénu je provázen i rozsáhlou stavební činností na strakonickém hradě, především v johanitské části. Bavor III. nechal např. zaklenout ambit a ukončil výstavbu kostela. Mnohem rozsáhlejší stavební ruch však panoval v Horažďovicích, na které byla po polovině 13. století přenesena správní funkce z nedaleké Práchně. Na počátku roku 1289 se Bavor III. stal purkrabím na důležitém královském hradě Zvíkově. Jako významný velmož zajížděl pravidelně do Prahy na zasedání zemského soudu, kde se projednávaly a soudily majetkové a trestní záležitosti šlechty, zapsané do zemských desek. Zvrat v životě Bavora III. nastal zvolením Rudolfa I. Habsburského českým králem. Bavor III. a ještě několik dalších šlechticů se postavili do opozice a volby nového českého krále se nezúčastnili. Rudolfova odplata nenechala na sebe dlouho čekat. V létě 1307 vyrazil s vojskem na tažení proti západočeské šlechtě. Bavor III. se však nehodlal nechat pokořit a se zbraní v ruce se opevnil se svou posádkou v nedalekých Horažďovicích. Obléhání však netrvalo dlouho. Počátkem července byla již situace Bavora neudržitelná a on se rozhodl před králem kapitulovat.
Foto: Zaklenutý strop v ambitech hradu, archiv MSP
V tomto okamžiku však do hry vstoupil jiný faktor, a tím byl špatný zdravotní stav krále. Dne 3. července 1307 v polním ležení zemřel. To, co následovalo, představuje v našich dějinách ojedinělý úskok. Smrtí krále de facto Bavorův odpor skončil a vojska se mohla v klidu vrátit domů, kdyby ovšem jeden z příznivců zemřelého krále nebyl Jindřich I. z Rožmberka, kterému král za jeho podporu slíbil Zvíkov. Zřejmě on byl iniciátorem následujícího divadla. Bavor III., který o smrti krále nic nevěděl, byl připraven se vzdát a vrátit zvíkovské purkrabství. A tak ještě onoho 3. července byla mrtvola krále naaranžována, jako by se nic nestalo, a připravena k audienci. Nic netušící Bavor III. se ve ztemnělém stanu pokořil před mrtvým králem a vzdal se Zvíkova. Toho se vzápětí ujal Jindřich z Rožmberka. Rožmberkův úskok zaznamenali nejen naši kronikáři, ale dostal se i na výtvarná plátna. Tento čin na dlouhá léta zmrazil do té doby stabilizované vztahy mezi oběma rody navzdory tomu, že Bavorova manželka byla Jindřichovou dcerou. Po horažďovických událostech se Bavor III. stáhl do ústraní. Teprve s nástupem nového krále Jana Lucemburského se znovu objevuje na scéně. Dne 25. listopadu 1315 dostává darem horu Prácheň s povolením k výstavbě nového hradu. S realizací začal okamžitě a velkoryse. Bavor III. byl posledním příslušníkem rodu, který se významně angažoval ve veřejném životě a pro své aktivity proti Rudolfu Habsburskému se dostal i do povědomí historické veřejnosti, kam se díky sňatku dostal pouze jeho otec. O ostatních členech rodu to již neplatí. V roce 1315 je Bavor III. poprvé uveden s predikátem z Bavorova. V tomto malém městečku si vybudoval skromné sídlo, kde žil až do své smrti.
Foto: Zvíkov - státní hrad u soutoku řek Vltavy a Otavy, archiv MSP
Dělení bavorovského majetku, Strakonice v rukou bratra Viléma
V letech 1312-1315 došlo k rozdělení majetku mezi tři děti Bavora II. Nejstarší Bavor III. si ponechal Bavorov, Horažďovice a Prácheň. Prostřednímu bratrovi Vilémovi zůstaly Strakonice s okolím a nejmladší Mikuláš (otec pozdějšího Bavora IV.) získal Blatnou. Svým přestěhováním ze Strakonic přestal mít Bavor III. jakékoliv vazby na johanity, a naopak začal prokazovat sympatie jinému řádu – cisterciákům sídlícím na Zlaté Koruně. Svou náklonnost projevil i štědrým hmotným darem. Motivací k tomuto činu nebyla jistě jen starost o spásu duše či upevnění dobrých sousedských vztahů, ale i určitá zlomyslnost podpořit před zraky Rožmberků klášter, který jim byl trnem v oku. Za to si Bavor III. vymínil pohřeb v klášteře, každodenní zádušní mši, další mše ve výroční den úmrtí a udržování věčného světla. Původní gotický náhrobek se zde bohužel nedochoval. Dnes je nad Bavorovým hrobem barokní epitaf. Jeho manželka Markéta, která ho přežila o 40 let, je pochována v rodinné hrobce Rožmberků ve Vyšším Brodě. Manželství zůstalo bezdětné. Bavorov s rozsáhlým zázemím získali natrvalo do své državy nakonec Rožmberkové. Bavor III. zemřel počátkem roku 1318 krátce po svém návratu z Vídně, kde se zúčastnil na straně nespokojené české šlechty uzavření smlouvy namířené proti panujícímu páru, Janu Lucemburskému a Elišce Přemyslovně. Toto Bavorovo veřejné vystoupení bylo poslední v dějinách rodu.
Foto: Erb rodu Bavorů ze Strakonic v kostele sv. Prokopa, archiv MSP
Další pokračovatelé již žádné politické ambice neměli. I v době panování následovníka Bavora III., Viléma ze Strakonic, byl hrad stále zřetelně rozdělen na dvě části – světskou a řádovou. Vilém obýval jihozápadní část s rozlehlým palácem s vlastní kaplí a věží v nároží, druhá věž Rumpál střežila vstup do hradu od západu. V nejvýchodnější části měl kuchyni, která navazovala na řádovou komendu.
Foto: Archeologický výzkum na II. hradním nádvoří s odhaleným zdivem zaniklého paláce Bavorů (2006), archiv MSP
Bavor IV. - řečený Bašek a zákupní právo pro Strakonice
Vilémovým nástupcem byl Bavor IV. z Blatné, řečený Bašek. Strakonickým dal o sobě vědět 8. prosince 1367 listinou, která bývá někdy považována za počátek města. Náznaky rodícího se městského organismu spatřujeme však již od počátku 14. století, z roku 1352 se např. dochoval otisk městské pečeti. Listina z roku 1367 uděluje Strakonickým purkrechtní neboli zákupní právo. To znamená, že pán města svým poddaným prodal a pronajal celých 23 lánů (celá rozloha města se vším příslušenstvím), a to za přesně určených podmínek. Purkrechtní právo zaručovalo poddaným mnohem kvalitnější držbu pozemků. Ti mohli svůj majetek odkazovat svým potomkům a vůbec s ním svobodně nakládat, samozřejmě za předpokladu splnění pevně stanovených dávek. Bavor IV. zemřel někdy mezi léty 1380-82.
Foto: Listina z roku 1367, kterou Bavor IV. potvrzuje Strakonicím městská práva, archiv MSP
Neslavný konec slavného rodu
Počátkem osmdesátých let 14. století se počet členů rodu Bavorů ze Strakonic omezil pouze na dva nezletilé chlapce, Břeňka a Jana. Jejich poručníkem a prozatímním správcem majetku se stal Zdeněk z Rožmitálu. V roce 1394 převzal rodinné statky Břeněk ze Strakonic. Následující léta se nesou ve znamení neustálého postupného rozprodávání bavorovského majetku. Konec 14. století se nesl ve znamení odboje české šlechty proti králi Václavu IV., na stranu odbojných pánů se přidali i strakonický pán Břeněk a jeho strýc Zdeněk z Rožmitálu. V první fázi odboje se však nijak neangažovali, jejich jména nalezneme až v roce 1396. Situace začala být dramatická až v roce 1399, kdy královské vojsko vyrazilo obléhat Horažďovice, které byly v držení Břeňka ze Strakonic. Válka byla krátká a skončila po několika týdnech smírem. Hmotné starosti vedly nakonec pána ze Strakonic k úplnému prodeji panství v roce 1402 nejprve drobnému šlechtici Vykéři z Jenišovic, který je v zápětí prodává řádu johanitů. O Janovi, který také užíval predikátu ze Strakonic, máme jen sporé informace. Odešel ze Strakonic a žil převážně na Moravě. Jeho stopy v roce 1400 končí.
Foto: Pečeť rodu Bavorů, archiv MSP
Ve znamení osmihrotého kříže
V roce 1402 se stali johanité majiteli celého strakonického panství včetně města. Velmi dobře si uvědomovali, že základem rozvoje jejich panství je ekonomická základna, která spočívá ve vzkvétajícím městě, a tak začali podporovat jeho obyvatele různými privilegii. Prvním církevním pánem na strakonickém hradě byl velkopřevor Jindřich z Hradce, když v roce 1402 zakoupil od Vykéře z Jenišovic druhou polovinu hradního areálu. Brzy potom se na dlouhá desetiletí stal hrad pro johanity velmi významným.
Foto: Gotický portál s maltézským křížem v areálu hradu, archiv MSP
Řád sv. Jana Jeruzalémského neboli johanité
nejvýznamnější představitelé řádu, kteří ovlivnili chod hradu a města
Foto: Člen řádu ve stejnokroji, archiv MSP
Jindřich z Hradce (1401-1420)
Roku 1420 došlo k vyplenění hlavního řádového sídla v Praze. Johanité se rozhodli přesunout na Strakonice a vzali s sebou i hlavní řádový archiv a insignie. Dne 25. 3. 1420 oddíl johanitů pod Jindřichovým velením posílil katolické vojsko v bitvě u Sudoměře. V ní byl Strakonický mistr, jak byl Jindřich často také zván, raněn střelou do nohy a udeřen cepem do hlavy. Těmto zraněním ještě téhož roku podlehl.
Foto: Kachel se znakem pánů z Hradce, archiv MSP
Václav z Michalovic (1434-1451)
Tento český šlechtic z rodu Markvarticů navzdory tomu, že trpěl dnou, miloval dobré jídlo a pití a oblíbil si také kohoutí zápasy. V roce 1435 potvrdil městu jeho svobody a za účast v bojích na katolické straně byl jmenován hejtmanem Prácheňského kraje. I on významně zasáhl do dění v průběhu husitských válek – bitvy u Lipan se sice osobně neúčastnil, ale jím vyslaný oddíl významně ovlivnil poměr sil na bojišti. Václav z Michalovic byl také důležitým a oddaným přívržencem krále Albrechta - při jeho korunovaci nesl ve slavnostním průvodu královské žezlo. Po králově smrti byl vybrán jako vůdce poselstva, které mělo vyjednat propuštění Albrechtova syna, nezletilého Ladislava Pohrobka. Dne 6. února 1449 se na pozvání johanitského velkopřevora na strakonickém hradě sešli významní představitelé katolické šlechty jižních a západních Čech, aby vytvořili tzv. Strakonickou jednotu, bojové seskupení namířené proti Jiřímu z Poděbrad (1458-1471). Vlastnímu ustavení předcházelo několikaleté vyjednávání s možnými spojenci. Žoldnéři Strakonické jednoty však v roce 1450 u Rokycan utrpěli porážku. Obě znesvářené strany se nakonec setkaly v Pelhřimově a Václav z Michalovic se snažil sjednat smír. Byl však již velmi nemocen a umírá 25. srpna 1451 na strakonickém hradě, aniž se výsledných jednání mohl zúčastnit.
Foto: Znak Václava z Michalovic v expozici muzea, archiv MSP
Jošt z Rožmberka (1451-1467)
Nejdříve zastával úřad probošta Královské kolegiátní kapituly, byl i členem kapituly svatovítské. Po jmenování do funkce vratislavského biskupa působení v obou kapitulách ukončil. Většinu svého života trávil mimo své sídelní město Strakonice. Za jeho úřadování vznikl ve městě nový špitál za kostelem sv. Markéty v budově zvané později čápovna (zbořena byla v roce 1970 při asanaci historického městského jádra). V červnu 1452 stihl město ničivý požár a jeho velká část lehla popelem. Vynikal náboženskou smířlivostí, přesto se ale nakonec přidal k Zelenohorské jednotě, pokračovatelce Strakonické jednoty Václava z Michalovic. Smlouva o vzniku nové jednoty byla potvrzena 28. 11. 1465. Jošt z Rožmberka zemřel v roce 1467 v Nise a je pochován ve Vratislavi.
Foto: Pečeť Jošta z Rožmberka jako generálního převora, archiv MSP
Jan ze Švamberka (1457-1460, 1472-1498)
Jeho snahy byly na Strakonicku zaměřeny především na hospodářský rozvoj. Ustanovil ve Strakonicích první cech - cech spojených řemesel soukeníků, postřihačů a kráječů. Dále za jeho působení vznikl cech krejčích, zlatníků, sedlářů, zámečníků a zedníků. Strakonice obdržely výnosné právo solní a měšťané si směli zakládat nové rybníky. Nezapomněl ani na řádový hradní kostel sv. Prokopa. V roce 1496 nechal ulít zvon pojmenovaný po řádovém patronu Jan Křtitel. Vytvořil ho zvonařský mistr Jakub Strakonický a vážil 180 centů. Ještě za jeho života v roce 1508 vypukl ve městě opět velký požár, který zničil řadu domů na Velkém i Malém městě. V roce 1510 Jan ze Švamberka na úřad velkopřevora rezignoval. Přesné datum jeho úmrtí je neznámé, nicméně víme, že byl pochován na strakonickém hradě a v kryptě řádového hradního kostela sv. Prokopa.
Archivní materiál: Státní oblastní archiv v Třeboni, Státní okresní archiv Strakonice, fond Cech soukeníků, kráječů, postřihačů, hrnčířů a kloboučníků Strakonice, inv. č. 1, sign. I/1, listina z 24. července 1482, zachycující pečeť Jana ze Švamberka a pečeť johanitského řádu, foto: archiv MSP
Jan z Rožmberka (1511-1532)
Stejně jako předchůdce, tak i on podporoval rozvoj města a jeho vláda vtiskla nový ráz hradu a městu a stopy po jeho úpravách jsou zde patrné dodnes. Pustil se do rozsáhlé renesanční přestavby hradu. Nechal vybudovat arkýřovou věž zvanou Jelenka, která sloužila ve své době jako hodovní síň po lovech na jeleny. Fragment nástěnné malby znázorňující pětilistou rožmberskou růži připomíná majitele dodnes. Kromě Jelenky se hrad pyšnil ještě dvěma věžemi. Dnešním Rumpálem a čtverhrannou věží v jihozápadní části. Z doby vlády Jana z Rožmberka pochází i městský znak. Jan z Rožmberka byl prvním pánem města, který si přál, aby Strakonice také jako město vypadaly a nebyly stále jen srostlicí čtyř osad. Nechal proto vybudovat na severu městskou hradbu s vodním příkopem. Na východě se do města vcházelo Horažďovickou bránou a na západě Pražskou (při rekonstrukci Velkého náměstí v roce 2010 byly odkryty její základy). Uprostřed severní hradební zdi byla malá dvířka – fortna a od ní vedla dlouhá ulice do středu města zvaná Na Stráži. Toto jméno si podržela dodnes. Hradba byla zpevněna několika baštami. V roce 1512 potvrdil Strakonickým jejich stávající privilegia a udělil jim další. Nemuseli již platit za kata, tuto povinnost převzal generální převor. A mohli si každoročně volit rychtáře, kterého však v úřadu musel potvrdit převor. Jan z Rožmberka také vyslyšel prosbu Strakonických a rozhodl o změně odvolací procedury ze soudních rozsudků. Dosud muselo odvolání putovat do Horažďovic a odtud na Staré Město pražské. Nyní se Strakoničtí mohli odvolávat přímo do Prahy. Zemřel v roce 1532 a je pohřben v rodinné hrobce Rožmberků ve Vyšším Brodě.
Foto: Malovaný strop ve věži Jelenka, archiv MSP
Václav Zajíc z Házmburka (1555-1578)
Nová vnitropolitická a hospodářská situace v 16. století přinesla do strakonického hradu stále se rozvíjející pivovarský provoz, který postupně zabral celé severní hradní křídlo. První zmínka o strakonickém pivovaru je právě v závěti velkopřevora maltézského řádu Václava Zajíce z Házmburka z roku 1578. Tento rok je současně rokem velkopřevorova úmrtí. Inventář strakonického hradu a nemovitosti k němu náležející sepsala komise komorního soudu. Václav Zajíc povolil měšťanům ještě jedno právo, a to volný lov zvěře v okolních lesích. Václav Zajíc byl nábožensky snášenlivý. Jeho zástupce na strakonickém hradě, převor Jakub Berounský, dovolil dokonce v kostele sv. Markéty sloužit utrakvistickou mši a podávat lidem podobojí. Vysloužil si za to sice pokárání od biskupa, nicméně se tato praxe držela až do třicetileté války.
Foto: Cínový talíř Václava Zajíce z Házmburka, sbírka MSP
Kryštof starší z Vartenberka (1578-1590)
Dobové spisy hovoří o člověku štědrém ke svým služebníkům a laskavém ke strakonickým měšťanům, který se velmi často a rád dlouho zdržoval na strakonickém hradu. Povolil ve Strakonicích existenci dalšího cechu - koželužského. V době jeho působení ve Strakonicích postihly obyvatelstvo dvě morové epidemie. Na ochranu proti nim postavili Strakoničtí morový sloup, který byl základem pozdějšího mariánského sousoší. Stávalo původně na Velkém náměstí. Letopočet na původním sloupu byl 1586. V roce 1583 byla dokončena přestavba kostela sv. Markéty, kterou vedl českobudějovický stavitel vlašského původu Vincenc Vogarelli. Přestavěn a rozšířen byl také kostel sv. Václava v Lomu, navíc získal právo všech pohřbů (do té doby byly pohřby vypravovány i z ostatních strakonických kostelů).
Foto: Dobová fotografie Mariánského sloupu na Velkém náměstí, který zde stával až do roku 1941, archiv MSP
Třicetiletá válka a Strakonice
Jindřich z Logau (1621-1626)
Rudolf z Paaru (1626)
Vilém Zdeněk Vratislav z Mitrowicz (1626-1637)
Rudolf Colloredo z Wallsee (1637-1657)
Počátek 17. století již nebyl pro johanity ani pro město Strakonice nijak příznivý. V roce 1619 vydrancovalo hrad a město stavovské vojsko Arnošta z Mansfeldu. Vojáci, kteří byli většinou kalvínského vyznání, zneuctili obraz Narození Páně umístěný v kostele sv. Prokopa tím, že všem postavám na obraze kromě Ježíše vypíchali oči. Obraz pak při tažení městem získali katoličtí vojáci bavorského vévody Maxmiliána a nesli jej před vojskem při bitvě na Bílé Hoře. Své vítězství připsali zázračné moci mariánského obrazu - proto se také vžil název Panna Marie Vítězná. Originál putoval do Říma, kde v roce 1833 bohužel padl za oběť požáru kostela, v němž byl uložen. První kopie byla pořízena pro pražské karmelitány, později dostal kopii i strakonický kostel sv. Prokopa.
Foto: Obraz Panny Marie Vítězné na oltáři v kostele sv. Prokopa, archiv MSP
Podruhé hrad vydrancovali v roce 1641 Švédové. Snad k tomuto datu se váže vyprávění, že Švédy pustil do hradu mlynářský chasník, který jim ukázal malou branku proti Pětikolskému mlýnu. Této brance na III. nádvoří, vedoucí k řece Otavě, se stále říká švédská. V roce 1626 vypukl ve městě prudký požár, který zachvátil velkou část města na straně směrem na Horažďovice. Shořela i radnice s městským archivem, více než sto domů a stodol. Válka spolu s požárem vykonaly své. Přestože Strakonice a jejich bezprostřední okolí trpěly o něco méně než ostatní části království, přece jen válka krajinu, obce i město silně poznamenala. Se škodami na Strakonicku nás podrobněji seznamuje berní rula z roku 1654. Strakonický hrad byl zpustošený, stejně tak i hradní kostel. Prácheňský kraj byl z velké části liduprázdný. Obce i města ztratily mnoho obyvatel. Velkopřevor Rudolf Colloredo z Wallsee vydal na základě úpadku po třicetileté válce 5. 12. 1645 list, v němž osvobodil město od válečných daní a povolil výstav piva měšťanům pro okolní vsi. O tři roky později byl založen městský pivovar. Po třicetileté válce začalo období postupného narůstání napětí mezi vlastníky hradu a představiteli města. Najdeme o tom mnohá svědectví v archivních listinách. Hrad upadá, velkopřevorové ztrácejí o Strakonice zájem a v roce 1694 přesouvají své hlavní sídlo zpět do Prahy. Nadále zde nesídlil ani převor.
Foto: Švédská branka na historické fotografii, archiv MSP
Ferdinand Leopold Dubský z Třebomyslic (1714-1721)
Za jeho působení ve funkci velkopřevora došlo na strakonickém hradě k poslední velké stavební přestavbě. Jelikož hradní místnosti již nevyhovovaly požadavkům, dal vystavět na soutoku Otavy a Volyňky nový palác. Velkopřevora připomíná erb na zámku a letopočet stavby 1715. Ani tato stavba však johanitům nesloužila k trvalému pobytu. Začal také s opravami hradního kostela v barokním stylu. I on potvrdil po nástupu do úřadu Strakonickým jejich předchozí privilegia. Povolil založení nového cechu punčochářského, a to na žádost dvou mistrů: Ondřeje Tocksteina a Jana Pamprleho, v roce 1716. Z roku 1718 je také dochován popis špitálu právně náležejícího k velkopřevorství.
Foto: Erb Ferdinanda Leopolda Dubského z Třebomyslic, archiv města Strakonice
Václav Jáchym Čejka z Olbramovic (1744-1754)
V 18. století se velkopřevorové snažili město industrializovat. Když velkopřevor Václav Jáchym Čejka zjistil, že zdejší punčocháři vyrábějí velmi kvalitní zboží, povolal do Strakonic barvíře ze Švýcar, aby je naučili barvit punčochy trvalou červenou barvou. Tím se jejich zboží zhodnotilo a bylo velmi vyhledávané. Jáchym Čejka přistoupil také k novým opravám zámku a jeho okolí. Nedávno postavenou novou rezidenci dal nově vybavit a její sálek vyzdobit malbami. V hradním příkopu vysázel park a západně od zámku dal zřídit bažantnici. Jemu vděčilo město za lávku proti zámecké bráně přes řeku Volyňku. V období jeho vlády byl také postaven pod vrchem Srpská poutní kostel. O jeho založení se vypráví několik legend. Jisté však je, že v roce 1718 se rozvodnila řeka Otava natolik, že voda strhla a odnesla dřevěné sousoší Kalvárie ze starého mostu vedoucího přes řeku. Jeho součást, socha Panny Marie Bolestné, byla později nalezena na břehu řeky jistým bezděkovským občanem, který ji postavil na svém poli pod vrchem Srpská. Od té doby sem začali přicházet lidé, hledat pomoc a zázračné uzdravení. Pro obětované dary sem dala vrchnost roku 1748 zřídit i plechovou pokladnu. Z těchto peněz a za přispění a podpory majitele panství Václava Jáchyma Čejky byla vystavěna velká kamenná kaple, dokončena v roce 1749. O rok později byla vysvěcena.
Foto: Malovaný sál v zámecké části hradu, archiv města Strakonice
Michael Ferdinand z Althannu (1769-1789)
V letech 1771-72 vznikl základ osady Podsrp. Byl zde postaven barokní poutní kostel (1770-74) obklopený trojkřídlým ambitem, zasvěcený Panně Marii Sedmibolestné. Náklady na stavbu nesl sám hrabě Althann. Dekret k založení fary vydal 7. 1. 1772. V témže roce dosáhla ve městě vrcholu morová epidemie, která si vyžádala 424 oběti na lidských životech, což představovalo téměř čtvrtinu z tehdejšího počtu obyvatel. Velkopřevor Althann nechal provést opravy kostelů sv. Martina a sv. Jana v Radomyšli, přestavěn a rozšířen byl i kostel sv. Václava v Lomu. V roce 1789 zřizuje řád svůj špitál sv. Jana Křtitele v ulici Bezděkov. V roce 1788 bylo ukončeno na strakonickém hradě rozdávání medové kaše chudým, protože tato charitativní akce již neodpovídala požadavkům doby. Náhradou složil řád 213 zlatých do chudinské kasy a z úroků měli být podarováni nemajetní. Také sám velkopřevor hrabě z Althannu založil chudinskou nadaci, a to ve výši 8 000 zlatých.
Foto: Kostel na Podsrpu, archiv MSP
Josef Maria Colloredo Wallsee (1791-1810)
Za jeho působení byl stav hradu již natolik nebezpečný, že bylo třeba po roce 1800 zbořit čtyřhrannou věž v jeho jihozápadní části, a to až do spodní části a pokrýt ji střechou společnou se sousedním palácem. V roce 1792 velkopřevor dal městu kapitál na zřízení hlavní školy, která měla i tzv. preparandu, čili jakousi přípravku pro budoucí učitele. Nechal také provést inspekci johanitského panství a zpracovat poměrně bohatý johanitský archiv, pro nějž nechal vyrobit několik bohatě malovaných skříní – ty je nyní možné si prohlédnout v SOA Třeboň. Archivní materiály hovoří o významné návštěvě, která pobývala na strakonickém hradě – v roce 1800 zavítal do Strakonic sám císař František I.
Foto: Erb Josefa Maria Colloreda Wallsee, archiv MSP
František Xaver hrabě Krakowský – počátek sanit, vlaků
Ještě před nástupem do úřadu velkopřevora inicioval vznik prvního řádového lazaretu. Stál také u zrodu projektu sanitních vlaků, už jej nicméně nestihl zrealizovat. Toho se zhostil až jeho nástupce Othenio Lichnowsky-Werdenberg, za vydatné pomoci Jaromíra svobodného pána von Mundy, kterého velkopřevor Kolowrat jmenoval do funkce šéflékaře českého velkopřevorství.
Foto: Erb Františka Xavera hraběte Krakowského, archiv MSP
Othenio Lichnowsky-Werdenberg (1874-1887)
Na počátku 70. let změnilo zásadně vzhled prostranství před hradem zvané Dubovec. Továrník Stein si dal hned vedle zámku postavit honosný palác o dvou patrech, který zde stojí i dnes. Aby zabránil pohledu židovského továrníka do své rezidence, nechal velkopřevor Othenio Lichnowsky r. 1884 či 1885 vybudovat vysokou slepou zeď, zakončenou válcovitou věží, které lidé začali říkat trucbašta. Při budování silnice na Pracejovice v letech 1935-37 byly zeď i věž zbourány.
Foto: Někdejší věž se zdí, tzv. Trucbašta, která oddělovala hrad a Steinův palác, archiv MSP
V 19. století se také maltézský řád zavazuje k poskytování sanitní pomoci na bitevních polích tehdejších válek. Zakládá vojenské lazarety a zřizuje řádové sanitní vlaky. Vznik ČSR uspíšil zánik 700 let trvajícího panství johanitů na Strakonicku. V důsledku záborového zákona z roku 1919 a první pozemkové reformy musel řád v roce 1925 odprodat velkostatek Strakonice s třemi dvory, mlýnem, cihelnou a pivovarem.
Foto: Sanitní vlak maltézského řádu, archiv MSP
Osudy strakonického hradu ve 20. století
byly z hlediska majetkoprávních vztahů velmi složité. V roce 1925 prodal řád maltézských rytířů hrad několika členům agrárního sdružení včele s pracejovickým rodákem Rudolfem Beranem. V pozemkové knize je ke dni 13. 5. 1930 uvedeno vlastnické právo pro Rudolfa Berana, Marii Beranovou a Čeňka Prokopa. Pouze kostel s přilehlou bývalou řádovou komendou zůstal v majetku římskokatolické církve. V roce 1934 odkoupila na základě trhové smlouvy část strakonického hradu Marie Havránková. Jednalo se o stavby na pozemku č. 1/1. Za II. sv. války zde byla nařízena správa Ing. Ant. Borjana a ke dni 16. 5. 1946 je zaznamenána národní správa. V roce 1959 bylo vlastnické právo vloženo pro MNV Strakonice. Právě tato část hradu se po roce 1990 stala předmětem téměř desetiletého restitučního sporu mezi městem Strakonice a dědici pí Havránkové.
Soud rozhodl ve prospěch města Strakonice. Na základě tohoto rozhodnutí mohla v roce 2005 začít několikaletá rozsáhlá stavební rekonstrukce.
Foto: Dobová fotografie hradu z počátku 20. století, archiv MSP
Stavby na pozemcích číslo 1/3 (věž Jelenka) a 1/4 (hradní palác s věří Rumpál) měly trochu jiný vývoj. V pozemkové knize je uvedeno, že právě na tuto část její vlastníci (manželé Beranovi a Čeněk Prokop) uzavřeli nájemní smlouvu s městem Strakonice na dobu trvání 99 let s nájmem 50 Kč ročně ovšem s podmínkou, že zde bude městské a krajinské muzeum. Tato smlouva byla nevypověditelná. Po II. světové válce bylo na část hradu ve vlastnictví manželů Beranových vloženo vlastnické právo čs. státu. Po roce 1990 začala probíhat další jednání o dořešení vlastnických vztahů k této části hradu. Jejím vlastníkem je dnes Jihočeský kraj a město Strakonice (provozovna Hradní sklípek). Na této části hradu proběhla v letech 2018-2022 za přispění evropských dotačních fondů rozsáhlá rekonstrukce.
Foto: Rekonstrukce hradu v 30. letech 20. století, archiv MSP
Celkově má hradní areál tři vlastníky. Kostel sv. Prokopa náleží římskokatolické církvi (ten prošel rozsáhlou rekonstrukcí, která byla svým rozsahem zcela výjimečná, v letech 2021-2022). Stavby na pozemku č. 1/1 (sídlo Šmidingerovy knihovny, ZUŠ a muzea) jsou ve vlastnictví města Strakonice. Hradní palác s věžemi Rumpálem a Jelenkou jsou ve vlastnictví Jihočeského kraje a od roku 2015 je v majetku kraje i bývalá komenda maltézského řádu. V roce 1937 bylo v hradním paláci (parcela č. 1/3 a 1/4) otevřeno městské muzeum, které zde sídlí dodnes. Od roku 2003 je jeho zřizovatelem Jihočeský kraj. Od dubna 2022 jsou navíc návštěvníkům zpřístupněny zcela nové, moderní a interaktivní expozice připomínající tradice našeho regionu a v bývalé řádové komendě je jedinečná a v Evropě jediná expozice, která je věnována historii i současnosti maltézského řádu. Myšlenka rodiny Beranových a Čeňka Prokopa tedy neupadla v zapomnění a žije dále.
Foto: Letecký pohled na hrad v současné době, archiv města Strakonice
